Navigace

Obsah

Plastiky, sloupy, kaplička

Návštěvníka Cítolib jistě překvapí množství soch, které se nacházejí v prostoru návsi. Je to poněkud zvláštní, památkářské baroko. Jen polovina plastik totiž pochází z Cítolib a ani všechny zdejší nestojí na původních místech. Několik soch sem bylo přeneseno z míst, kde jim hrozila zkáza. Částečně to vypadá, jako by chtěly orgány památkové péče Cítolibům nahradit všechny ztráty a škody, které jim zub času přinesl.

 

Zámek

Zámek tvoří součást nevelkého náměstí městyse Cítoliby, které je půdorysně řešeno v podobě nepravidelného lichoběžníka. Výškově značně diferencovaný terén, kde jižní část silně převyšuje severní, dává všem objektům situovaným na vyvýšeninu přirozeně dominantní postavení. Na jižní polovině také nalezneme zámek, ale i kostel ve vzájemné vazbě, poukazující na záměrné urbanistické řešení. hlavním průčelím a zvláště svým osově disponovaným vjezdem se zámek obrací k západnímu vstupnímu průčelí kostela. Vzájemné sepjetí ještě více zdůrazňujem pomineme-li ohradní zeď kostelního hřbitova, sloup Nejsvětější Trojice, vybudovaný uprostřed spojnice obou staveb.

 

Teprve na počátku 15. století se v pramenech vzpomínají majitelé, honosící se predikátem "z Cítolib", což naznačuje existenci určitého vrchnostenského obydlí, třebaže skrovného. Ještě středověké fázi výstavby však v organismu dnešní stavby nemůžeme prakticky nic připsat. Nezachovaly se žádné architektonické detaily, které by odpovídaly 15. století a ani v dispozici zámku se neprojevují žádné výraznější nesrovnalosti, které by neodpovídaly mladším fázím vzniku. Vyjímkou je pouze půdorysné řešení suterénu severního křídla, kde se objevují prostory různé světlosti, které přes sjednocující barokní klenbu, poukazují na starší původ vznikající v několika stavebních etapách. Nezávisle na těchto prostorech probíhá zvláště silná zeď jak severním sklepením, tak suterénem jižního křídla. Právě tato zeď by mohla být pozůstatkem některé středověké stavby.

 

Roku 1543 při obnovování vkladů do desk zemských byla zapsána jen ves Cítoliby s hospodářským dvorem, což zřetelně dokazuje skrovnost vrchnostenského sídla, jehož existence nestála za zmínku při vkladu. Oproti tomu byla zmíněna ještě krčma a pochopitelně i patronátní právo k místnímu kostelu. Asi v krátce následujícím období došlo k rozšíření malého panského sídla, protože 28. dubna 1562 je již při dělení majetku zmiňována tvrz s poplužním dvorem a nově se objevujícím pivovarem. Znovu je pak tvrz (a pochopitelně i poplužní dvůr, pivovar, dva rybníky, mléčnice a krčma) připomínána roku 1569, kdy Václav Kuneš z Lukovce prodal Cítoliby Adamovi Hruškovi z Března.

 

Avšak ani tato doložená tvrz, vystavěná někdy v mezidobí let 1543 - 1562, nemusela být bezprostředním předchůdcem současného zámku. Mohla vzniknout rozšířením starší stavby, resp. vrchnostenského obydlí, a tak mohla jen částí své hmoty zasáhnout do tělesa pozdějšího zámku a způsobit tak určité nesrovnalosti ve skladbě suterénu pod severním křídlem.

 

Skutečný předchůdce soudobé zámecké stavby, renesanční zámeček, pochází s největší pravděpodobností - vzhledem k pokročilému řešení dispozice, kterou této výstavbě můžeme přičíst - až z doby mnohem mladší, z poslední čtvrtiny 16. století. Snad již Adam Hruška z Března začal s rozšiřováním svého cítolibského sídla, kde nepochybně pobýval, ale zřejmě až některý z jeho synů stavbu dokončil. Impulsem mohl být literaturou zmiňovaný, ale prameny nedoložený požár roku 1588, který údajně zničil obec.

 

Zřejmě až raně barokní přestavba staršího vrchnostenského sídla určila dnešní zámeckou dispozici. Přestavba s největší pravděpodobností počítala s uzavřeným čtyřkřídlým zámkem, jak odpovídalo dobovým nárokům. Úmysl ovšem zůstal nerealizován asi také proto, že poslední křídlo mělo spíše komunikativní funkci a nebylo tak bezprostředně nutné pro život zámku. Teprve po raně barokní přestavbě došlo k vybudování okrasné zahrady, která v původním záměru byla nejspíš italského typu, jak naznačuje četnost zachovaných zděných konstrukcí. Teprve při rokokové úpravě zámku došlo i k úpravě zahrady, která byla v této době více přizpůsobena francouzskému zahradnímu stylu. Hospodářský dvůr, obklopující na západě a severu zámek, vyrůstal do dnešního půdorysného rozsahu asi až koncem 17. a zvláště pak v první polovině 18. století. Jeho výstavba nepochyběn souvisí s konečným vytlačením hospodářského provozu z vlastních zámeckých budov.

 

Vzrostlá zeleň dnes poněkud zastřela významné postavení zámku a pochopitelně i kostela (vedle těchto staveb se ještě uplatňovala věžička vodárenské věže) v dálkových pohledech. V mírně zvlněné krajině soustřeďoval zámek na sebe pozornost ovšem jen svou výraznou hmotností, tedy momentem charakteristickým pro raný barok.

 

PhDr. M. Ebel, Cítoliby - stavebně historický průzkum, 7/1991


 

Kostel

Někdy počátkem 18. století se Arnošt Bohumír Schütz rozhodl postavit nový kostel. Budeme se asi muset rozloučit s představou malého, chátrajícího kostelíčku sv. Havla, krčícího se kdesi v koutě zámecké zahrany. Tak situaci ve své knize popsal Johan Veselý a od něj to převzala většina dalších autorů. Slouží ke cti obecnímu kronikáři Bohumilu Lůžkovi, že tomu nevěřil. Veselý neuvedl pramen, odkud informaci získal. V Cítolibech ale nejspíš nikdy kostel se svatohavelským zasvěcením nestál. V žádném zemskodeskovém zápisu ze 16. století se o sv. Havlu v Cítolibech nemluví, vždy se používá termínu "kostel cítolibský". Totéž platí i pro zprávy ze staršího období. Kromě toho má stejné zasvěcení kostel v sousedním Brlohu a dvě stejnojmenné svatyně dva kilometry od sebe by byly v Čechách raritou. Nevěřím ani tomu, že původní gotický kostel stál kdesi jižně od zámku, v areálu zahrady. Bohužel nežijeme v Burgundsku, kde nechali na vsích své kostely stát v podobě, kterou dostaly ve 13. století. U nás se v baoku kostely houfně přestavovaly nebo stavěly nové, ale původní stanoviště se zpravidla respektovala. Nezapomeňme také, že se v 80. letech 17. století buduje u zámku okrasná zahrada. Kostel se hřbitovem - při kostele se nepřetržitě pohřbívalo - její součástí být nemohl. Myslím si proto, že se jeho poloha po celou dobu existence obce nezměnila.

 

Veselého teorie má několik slabých míst. Podle něj byl cítolibský kostelík za třicetileté války zpustošen. Arnošt Bohumír Schütz proto nechal na návsi postavit nový, zasvěcený sv. Jakubovi, a ze starého kostela přenesl ostatky svých blízkých. V roce 1715 byla stavba dokončena nasazením měděné makovice na věž. Veselý ale opomíjí dlouhé, více než padesátileté období, kdy Schützové v Cítolibech žili. Tato rodina, tolik lpící na reprezentaci, prostě nemohla pohřbívat své členy do jakéhosi sešlého kostelíku, stojícího v zámecké zahradě. Veselý nadto pracoval s nejstaršími cítolibskými matrikami a nemohl si nevšimnout, že už první zápisy z roku 1663 mluví o kostele zasvěceném sv. Jakubovi. Ostatně toto zasvěcení je uvedeno i v berní rule z roku 1654. Zajímavá je i zpráva z obcecní kroniky. V roce 1882 se bořila kostnice a stará ohradní zeď okolo kostela. V jejím zdivu byl nalezen náhrobník Anny a Evy Hruškových z Března s datem 1594. Tento epitaf se zřejmě nacházel uvnitř starého kostela a při novostavbě byl odstraněn.

 

Podle mého názoru byla geneze cítolibského kostela přibližně tato. V polovině 14. století postavili Koldicové na vyvýšeném místě návsi kostel, zasvěcený sv. Jakubovi. Ten po různých úpravách došel do doby třicetileté války, během níž byl zpustošen a vykradena rodinná hrobka Hrušků. Markéta Blandina ho po roce 1650 nechala opravit či přestavět, dost možná za účasti vlašských kameníků, zaměstnanýh na přestavbě zámku. V kostele byly pohřbeny obě její snachy, roku 1668 byl opatřen novou křtitelnicí a ponechány v něm staré zvony. Požár v roce 1698, který zasáhl většinu statků ve vsi, poškodil i kostel. Proto se Arnošt Bohumír rozhodl, že postaví svatyni od základu znovu, a to podstatně větší, která bude odpovídat jeho reprezentaci jako patrona. Záměrem stavebníka bylo také zcela nové vybavení kostela mobiliářem, vytvořeným špičkovými umělci.

 

Pro historii novostavby cítolibského kostela je neblahé, že v registratuře cítolibského velkostatku, uloženého dnes v českobudějovické pobočce Státního oblastního archivu v Třeboni, schází spisy signatury II K alfa 1b. Tam byla totiž zařazena akta, týkající se stavby kostela. Kdyby si je kdysi kdosi "nevypůjčil", vědeli bychom, kdo ho projektoval, kolik stavba stála a kdy byla dokončena. V literatuře se setkáme s datem 1717, Veselý uvádí 1715, podle retrospektivního zápisu ve farní kronice byl kostel postaven už v roce 1713. O jménu architekta nebudeme mít jistotu už asi nikdy. Stavební historik Martin ebel si povšiml, že se v prvním desetiletí 18. století v cítolibských matrikách dvakrát jako kmotr objevuje jistý Domenico Rigo. to nebyl nikdo jiný než Domenico Rignano, vlasšský architekt, který se roku 1696 usadil v Lounech a získal tam měšťanské právo. Rignano mohl projektovat sv. Jakuba nebo také ne. Domnívám se, že mistr Domenico měl svůj podíl na stavbě kostela, jen jeho rozsah neumíme určit.

 

V posledních letech života Arnošta Bohumíra Schütze byl postaven nový kostel, před ním vztyčen trojiční sloup, zřízena nová zámecká zahrada a upraveny interiéru zámku. Jižní strana návsi se stala jednotně koncipovaným prostorem se dvěma dominantami, kostelem a zámkem, mezi nimiž se vypínal jehlan trojičního sloupu. realizací těchto uměleckých děl pověřil Arnošt Bohumír asi ty nejlepší umělce, kteří v té době byli k mání. S jistotou můžeme určit dva, třetího jen hypoteticky. Sochařská výzdoba kostela, zahrady a sloupu Nejsvětejší Trojice byla zadána dílně sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738), obrazy do kostela namaloval Václav Vavřinec Reiner (1689-1743). 

         

Nový kostel si přirozeně ponechal své původní zasvěcení, byl však vybaven zcela novým mobiliářem včetně lavic, na jejichž bočnicích jsou vyřezány erby Schützů. Přesto byly ze starého kostela přeneseny předměty, z nichž některé můžeme obdivovat dones. Především jde o vůbec nejstarší cítolibskou hmotnou památku, kterou je zvon Václav, zavěšený ve věži. Na jeho plášti je latinský nápis hlásající, že ho v roce 1529 ulil mistr Bartoloměj na Novém Městě pražském. Pod nápisem je reliéf sv. Václava. Tragický osud postihl ještě starší zvon, zasvěcený Panně Marii, z roku 1492. Přežil válečnou rekvizici v roce 1917, druhá světová válka mu však byla osudná. I přesto, že byl zařazen do nejvyšší památkové kategoŕie, rozhodl Okresní úřad v Lounech o jeho rekvizici. V červnu 1942, přesně 450 let od jeho ulití, ho ještě na věži pracovníci firmy Zahrádka z Loun rozbili a odvezli k roztavení do Mladé Boleslavi. Druhý rekvírovaný zvon, umíráček z roku 1744, se v prosinci 1945 do Cítolib vrátil.

 

Braunovy sochy původně stojící v průčelí a v bezprostřední blízkosti kostela se bohužel nedochovaly. Naštěstí zůstaly zachovány dvě plastiky na zdi, která kdysi vymezovala areál hřbitova. Jsou to proslulé alegorie či symboly, jejichž význam není jednoznačný. V dějinách umění došla větší proslulosti postava starce. Plastika dívky na protilehlém rohu hřbitovní zdi vždy byla ve starcově stínu. Snad že není tak expresivní ve výrazu je také obtížněji přístupná. Nebýt ale jí, jejího gesta přitakávajíchího životu, přišel by stařec o většinu své symboliky, jeho umístění by ztratilo smysl. V pojmenování plastik nejsou zajedno ani odborníci. Nejčastěji je nazývali alegoriemi Víry a Času (odtud Chronos).

 

Roedl B., Cítoliby. Nakladatelství Digon Louny, Louny 2003. ISBN 80-903348-0-6


 

Původními cítolibskými plastikami na návsi jsou sv. Barbora, sv. Linhart a sv. Prokop. Mohly vzniknout v okruhu Braunovy dílny, ale také později. za možné braunovské dílo považuje sv. Prokopa, zobrazeného s ďáblem u nohou, náš přední znalec barokní plastiky Pavel Preiss. Kvalitními sochařskými díly jsou ale také sv. Linhart s beránkem a sv. Barbora. Ta původně stála mimo zastavěný areál obce, při cestě na Chlumčany u odbočky do bažantnice. Ktéto světici měli majitelé panství zvláštní vztah - vzpomeňme na Reinerův obraz na jednom z oltářů v kostele. Nejstarší z cítolibské volné plastiky je už zmíněný sloup Nejsvětější Trojice Markéty Blandiny z roku 1680. Ten už má ale za sebou dvojí putování. Napřed byl počátkem 18. století přenesen z prostranství před zámkem na chlumčanskou křižovatku, v roce 1997 se přestěhoval na náves. Poslední místní sochou, jejímž původním umístěním si navíc můžeme být jisti, je sv. Jan Nepomucký na křižovatce cest na Líšťany a Brloh. Pochází z roku 1770 a na soklu má pachtovský erb. Na pilíři ohradní zdi naproti zámecké zahradě stojí kopie Neptuna s delfínem, který patřil do doby Arnošta Karla Pachty. Ostatním sochám už Cítoliby poskytly azyl. Platí to pro sv. Václava před farou, jenž přicestoval roku 1976 z Liběšic. Při jižní straně kostela stojí od 70. let minulého století plastiky sv. Bernarda, sv. Petra a sv. Pavla. Pocházejí z Líčkova a Všechlap. V barokní době by je tak blízko kostela nepostavili, protože by zasahovaly do hřbitova.

 

Hodnotnou součástí cítolibského baroka je výklenková kaplička na konci obce při cestě na Brloh. Podle Veselého ji nechala roku 1748 postavit první manželka Arnošta Karla Pachty hraběnka Josefína Šporková. Kaplička zasvěcená sv. Apolonii, měla churavějící paní dopomoci k uzdravení. Tato světice je patronkou všech, které trápí bolesti zubů, povahu onemocnění paní Josefíny neznáme. Nepomohla jí však ani Apolonie, ani lázně v Teplicích a hrabě Pachta se roku 1750 stal poprvé vdovcem. Kaplička je ve špatném stavu: opadává z ní omítka a freska je takřka zničena. Jen tvář světice přízračně vystupuje na povrh zdiva, nad ní se k sobě choulí hlavičky tří andělů. Obličeje dalších andílků jsou patrné ještě i v klenbě.

  

Roedl B., Cítoliby. Nakladatelství Digon Louny, Louny 2003. ISBN 80-903348-0-6