Navigace

Obsah

Hudba mlynářů a králů

 

Když v roce 1764, po skončení sedmileté války, postavili v Brloze nový kostel, vložil do báně na věži štolba Daniel Jungmeister vlastnoručně psanou listinu. Mimo jiné v ní popisuje složení dvora, který Arnošt Karel Pachta vydržoval na cítolibském zámku, a jeho hřebčín. Jistě není bez zajímavosti, že se hrabě honosil reprezentativním osmispřežením hnědáků, čtyřmi bělouši a čtyřmi koni určenými k honům. Dalších devět koní se užívalo na běžné cestování. Dvůr se skládal z hofmistra, štolby, sekretáře, komorníka a kaplana. kromě toho se o provoz zámku staral kuchař, šest sloužících, dvanáct služebných a devět osob pracovalo ve chlévech. Na tu dobu běžný personál, postrádáme jen úředníky, kteří zajišťovali ekonomické záležitosti panství. Jenže mimo výše uvedených obsahuje Jungmeisterův seznam ještě další dvě funkce: "ředitele hudby" Jana Gallinu a "pannu Jitku, dobrou zpěvačku". Kromě toho je u sloužících poznámka, že jsou všichni "od muziky". Toto nenápadné sdělení nás přivádí k tomu, co Cítoliby proslavilo nejvíce.

 

 

Je tomu už více než půl století, co zdejší rodák, skladatel a muzikolog Zdeněk Šesták, světu znovuobjevil hudbu venkovanů, pro něž se vžilo označení Cítolibští mistři. Pátrání po stopách této hudby a její zpřístupňování se pro něj stalo, jakkoliv to zní možná jako klišé, celoživotním posláním. Byly to stovky a tisíce dní, které Zdeněk Šesták strávil ve studovnách našich i zahraničních archivů a muzeí, na farách a kostelních kůrech po celé republice. A další stovky hodin představoval přepis partitur, návštěvy dramaturgů hudebních festivalů a vydavatelství, zkoušky a korepetice se samotnými umělci. Výsledek stojí za to. V roce 1968 vyšel dvoudeskový a roku 1985 dokonce pětideskový soubor cítolibské hudby. Výběr z těchto sedmi desek vyšel také na CD, ale jak těžké to asi bylo vybírání! Lze jen litovat, že staré desky praskají čím dál víc, a nutno doufat, že nebudou-li vydána dosud nepublikovaná díla, zachytí se na moderních zvukových nosičích alespoň to, co kdysi vyšlo na vynilech.

 

Hudba je živá jen tehdy, když se hraje. Zdeněk Šesták je spiritus agens všech uvedení cítolibské hudby v rozhlase, televizi a především na koncertních pódiích. Cítolibští mistři se hráli na festivalu Pražské jaro, jejich nahrávkami se prezentuje Český rozhlas v rámci celoevropských koncertních dnů EBU, v koncertní sezóně 2003/2004 je má v repertoáru i Česká filharmonie. Ale stejně tak, jako nejlépe chutná víno u vinohradníka, který je vyrobil, největší požitek z Cítolibských mistrů zažijete v místním kostele, kde jejich hudba mívala premiéru. Poprvé se v minulém století muzika cítolibských mistrů v koncertní podobě vrátila do sv. Jakuba 3. července 1949, kdy místní pěvecké sbory provedly skladby Václava a Karla Blažeje Kopřivů. Na varhany hrál student konzervatoře Zdeněk Šesták. Koncert, pořádaný ve sv. Jakubovi 4. července 1998, přenášel rozhlas a ze záznamu ho vysílala televize. Zdeněk Šesták popularizuje své mistry i psaným slovem. Je zde nutno uvést, že bez znalosti jeho textů, ať už doprovodných k souborům desek či úvodních slov na tištěných programech koncertů, by tato kapitola vůbec nemohla vzniknout.

 

Cítolibská hudba, jakkoliv je jedinečná a svou kvalitou převyšuje produkci většiny ostatních venkovských center, nevznikla ve vzduchoprázdnu. Za třicetileté války sice múzy ztichly, ale neodmlčely se docela. Ve městech stále působila literátská bratrstva, která provozovala chrámový zpěv. I na venkově byl stále středem hudebního dění kostel. V době baroka se kostely vybavovaly novým inventářem - oltáři, obrazy, monstrancemi, okázale zdobné se staly i ornáty kněží. Oproti strohým interiérům předbělohorských protestantských chrámů se kostely v barokní době stávají jakousi divadelní kulisou, která působila na estetické vnímání věřících. K vizuálním dojmům postupně přistupovala jako plnohodnotný doplněk bohoslužby hudba. Na venkově šířili hudební vzdělání kantoři, pro něž byla jednou z povinností hra na varhany. Zpěvnost venkovských a městských obyvatel se projevovala především v rozvoji lidové písně, která je doprovázela při nejrůznějších soukromých a oficiálních událostech. I v malých venkovských školách probíhala hudební výuka, na některých se vyučovalo hře na hudební nástroje. Nadaní chlapci pak dostávali možnost dále se vzdělávat v některém z hudebních středisek.

 

Nemáme zprávy o tom, jak probíhal hudební život v Cítolibech v období Schützů z Leopoldsheimu. Není pochyb o tom, že se v kostele a na zámku hudba provozovala, ale o jejím obsahu a úrovni nic nevíme. Zhruba od roku 1680 se v matrikách dochovala jména kantorů Jiřího Volfa, Jana Vojty, Jáchyma Olivy a Ignáce Mesnera. Jako zámecký varhaník je uveden Jan Fritz. Schützové takřka jistě vlastní zámeckou kapelu neměli. Je ale možné, že v reprezentačním sále občas hostovaly kapely jejich šlechtických přátel. K zásadní změně došlo po roce 1720, kdy se Cítoliby dostaly do vlastnictví Pachtů z Rájova.

 

O intelektuálním podhoubí této rodiny již byla řeč. První dva cítolibští Pachtové, Karel Daniel a Jan Jáchym, dokončili zakladatelské dílo Schützů po stránce výtvarné. Zdá se, že rozkvět hudebního života ve vsi spadá až do doby Arnošta Karla Pachty. První polovina 18. století je obdobím, kdy si movitější a hudbymilovná šlechta zakládala při svých rezidencích vlastní zámecké kapely. Pravděpodobně až poté, co se po ukončení války o rakouské dědictví zklidnila doba a Arnošt Karel učinil Cítoliby jednou ze svých dvou rezidencí, kde založil zámeckou kapelu. Navíc byl podle tradice Arnošt Karel sám kvalitním muzikantem a hudba byla jeho velkou vášní. Pokud se někdo ucházel o vstup do jeho služeb, musel doložit, že hraje na nějaký hudební nástroj. Zdeněk Šesták uvádí příklad, kdy se v pozůstalosti pachtova podkoního našel výtisk houslových sonát Arcangela Corelliho.

 

Ještě proslulejším hudebním mecenášem byl bratr Arnošta Karla, Jan Josef Pachta (zemřel 1822). Tento generál hostil ve svém paláci za jeho prvního pobytu v Praze roku 1787 samotného Wolfganga Amadea Mozarta. Pachtovi se - podle anekdotické tradice lstí - podařilo slavného Vídeňana přesvědčit, aby pro něj 6. února složil soubor šesti německých tanců, kterými se měl zvýšit lesk toho dne pořádaného plesu. Prý byl v Praze posledním kavalírem, který si vydržoval vlastní kapelu.

 

Prvním ředitelem cítolibské zámecké kapely byl Jan Janoušek (1717-1750). Zdeněk Šesták zjistil, že se narodil v Mnichovicích u Říčan ve středních Čechách. o jeho tvorbě mnoho nevíme. Je doložené, že složil houslový koncert. Jeho dílem je pravděpodobně árie pro soprán, orchestr a varhany, která byla provedena na cítolibském kůru v roce 1750, snad jako vzpomínka na zemřelého skladatele.

 

Janouška nahradil ve funkci jan Adam Gallina (1724-1773). Byl synem cítolibského kantora Martina Antonína Kaliny (1682-1730), který pocházel z Hřivic. Martin Kalina přišel do Cítolib v roce 1705, tedy ještě za Schützů. Působil v Cítolibech právě v oné převratné době, kdy doslova vykvetly do barokní krásy. Nejméně dvě zásluhy můžeme tomuto dávnému kantorovi připsat: On to byl, kdo malého Václava Kopřivu zasvěcoval do světa hudby, a přivedl na svět syna, za něhož dosáhla zámecká kapela největšího rozkvětu.

 

Hrabě Arnošt Karel Pachta, Jak již víme, sídlil střídavě na zámcích v Tloskově a Cítolibech a občas také ve svém paláci v Praze. Samozřejmě si nemohl dovolit vydržovat orchestry dva. Pokud proto plánoval delší pobyt na tTloskově, stěhovala se cítolibská kapela s ním, i se svými rodinnými příslušníky. Některým cítolibským hudebníkům se na Tloskově dokonce narodily děti. Kapela byla složena ze zámeckého personálu a podle potřeby se doplňovala o vychovatele, duchovní a kantory. Život v českých zámeckých orchestrech hudebníkům zaručovat existenční jistotu. Pro ty z nich, kteří měli větší ambice, se však stával obtížně snesitelným krunýřem. Společensky totiž hudebníci nebyli vrchností ceněni výše než jiní služebníci. Připomeňme jen incident, při kterém kuchmistr salcburského arcibiskupa hrabě Arco doslova vykopal ze dveří W. A. Mozarta a tím udělal tečku za géniovým působením na dvoře zpupného preláta. A tak není divu, že nadaní čeští hudebníci hledali v 18. stolení štěstí v cizině. Pokud tam nezískali lepší společenské postavení, hmotně si polepšili určitě. také cítolibská kapela utrpěla v důsledku útěku hudebníků nemalé ztráty. Odešli kantoři Maxant a Mareš, fagotisté Chlumecký s Bělohoubkem a především hobojista Jan Vent.

 

K povinnostem nejen kantora, ale i ředitele zámecké hudby patřilo komponování. zatímco skladby kantorů, kteří bývali zároveň reganschori (ředitelé kůrů), měly sloužit především liturgickým účelům kapelníci skládali hudbu takzvaně oddechovou. A to je důvod, proč z díla Jana Adama Galliny známe jen symfonie. Na deskách vyšly dvě z nich; třetí, s označením ex Dis, provedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod řízením častého interpreta cítolibské hudby Jiřího Stárka v létě roku 2000. V Gallinových symfoniích se často shledáme s melodickými náměty, vycházejícími z lidové taneční a písňové tvorby. Při jejich poslechu si uvědomujeme, s jak kvalitním orchestrem zámecký řídící hudby pracoval a jak vysoké nároky mohl na jednotlivé hudebníky klást. Patrné to je zejména ve strhujícím prestu symfonie ex A, která má v kontextu českého klasicistního symfonismu své významné místo. Jan Adam Gallina samozřejmě netvořil izolovaně+ udržoval kontakty zejména s pražským hudebním centrem a přátelil se s předními českými hudebníky.

 

Jestliže někdo z cítolibských mistrů napsal hudbu, která je "nejcítolibštější" a zdejší skladatelskou školu nejvíce charakterizuje, pak je to její zakladatel, Václav Kopřiva (1708-1789). Stačí se zaposlouchat do některé z jeho vokálně-instrumentálních skladeb, jako třeba pasáží Sancta trinitas (svatá Trojice), Sancta maria či Regina angelorum (královna andělů) z Vavřineckých litanií, či dílka Alma Redemptoris Mater (Dobrotivá matka vykupitelova), abychom okamžitě poznali, že jsme na cítolibské hudební půdě. Václav pocházel z rodiny, která se po staletí živila mlynářským řemeslem na Podlesí. Kopřivové působili na panských mlýnech na obou potocích, Klášterském a Vinařickém, které se pak jako Smolnický potok vlévají do Ohře. Narození Václava Kopřivy v brložském mlýně 9. února 1708 bylo druhou hvězdnou vteřinou Cítolib. Za kmotra mu byl kantor Martin Antonín Kalina, který mu také poskytl základní všeobecné a hudební vzdělání. V mladém kopřivovi asi brzy rozpoznali talent a umožnili mu další školení. to získal v pražském klášteře křižovníků s červenou hvězdou, sídlícím u Karlova mostu. Jeho učitelem byl varhaník František Josef Dollhopf. Po tři roky byl Václav členem kapely, kterou si ve svém pražském paláci vydržoval poručnický správce Cítolib, Jan Jáchym Pachta. V roce 1730, když se uprázdnilo místo kantora, se Václav Kopřiva vrátil domů a převzal funkci, které měl zasvětit zbytek svého dlouhého života. Jeho životní družkou se stala Terezie Linhartová, dcera důlního úředníka od Přísečnice.

 

Kdyby Václav Kopřiva nesložil nic jiného, než strhující Offertorium (obětování, část mše) ex D, věnované svaté Trojici, a pastorální mši in D s nevídanou árií "Ó, laskavý Ježíši", patřilo by mu místo na hudebním Parnasu. Z jeho pera však pocházejí hodiny další hudby, a jak krásné ... Když o jeho melodice píše Zdeněk Šesták, zmíní občas jméno Vivaldi. A skutečně: Tak jako okamžitě poznáte hudební projev velkého Benátčana, přenesou vás melodie Václava Kopřivy do večerního přítmí cítolibského chrámu, mezi sedláky, služky, šlechtice, nádeníky, školáky, úředníky a čeledíny, kteří této hudbě naslouchali a kteří ji dokázali zpívat. Kopřivovo dílo však nezůstalo omezené jen na panství, kde vzniklo. Mše in D je známá z opisů ve třech hudebních sbírkách původem z Bakova nad Jizerou, Kutné Hory a Jindřichova Hradce.

 

Zvláště jímavá je Kopřivova hudba vánoční. Zažít tak Vánoce v Cítolibech kolem roku 1780! Cítolibský kantor se snažil přiblížit liturgickou hudbu svým posluchačům. Některé jeho mše mají smíšený text, tj. latinský i český, což v této době nebylo vůbec obvyklé. Václav Kopřiva musel být nesmírně respektovanou osobností, vždyť naučil číst, psát, počítat a znát noty několik generací Cítolibských! Byl také prvním učitelem hudby všech dalších skladatelů, kteří se k cítolibské škole počítají, ale i mnoha jiných budoucích hudebníků z okolí. Jeho hudba se stala inspirací pro široký okruh komponistů.

 

Až v roce 1778 zanechal Václav Kopřiva učení v cítolibské škole. Ještě krátce před tím, v březnu 1776 obdržel od hraběte Arnošta Karla Pachty pro školu dar. Šlo o šest učebnic, tři české a tři německé. Byly to slabikáře, tabulky s písmeny a učebnice pravopisu. Na základních školách v celých Čechách se tehdy vyučovalo oběma jazykům, pro uplatnění dětí v životě to bylo takřka nezbytné.

 
Stará škola, Cítoliby 
 

Nevšední cítolibský kantor měl před sebou ještě jedenáct let života, když ho ve škole vystřídal syn Jan Jáchym Kopřiva (1754-1792). V jeho křestních jménech slyšíme vzpomínku na onoho hraběte Pachtu, který v roce 1730 Václava kopřivu na místo kantora instaloval. Jak tomu ani nemohlo být jinak, i on byl hudebník a skladatel. Ve škole mu pomáhala jeho paní. Když Jan Jáchym v roce 1788 ovdověl, zapsal farář do úmrtního zápisu jako její povolání "Schullehrerin", tedy učitelka ve škole. Z jeho tvorby uveřejnil Zdeněk Šesták pouze Benedictus ze mše in D, který ho představuje jako kvalitního skladatele. Když nastupoval do funkce, bylo součástí smlouvy s vrchnostenským úřadem i poskytnutí prostředků na výživu jeho o dva roky mladšího bratra. Jan Jáchym obdržel ve prospěch sourozence na rok 16 zlatých, 42 kg másla, 281 litrů žita, 34 litrů soli a sud piva. Tímto bratrem byl skladatel, který cítolibský hudební okruh přivedl na nejvyšší úroveň.

 

Karel Blažej Kopřiva získal respekt již za svého krátkého života. narodil se svým rodičům jako jedenácté a poslední dítě v roce 1756. A jaká shoda okolností: narozeniny mohl slavit stejný den jako otec, Mozart byl jen o pár dní starší! Je pravděpodobné, že na tuberkulózu, která předčasně ukončila jeho život, trpěl už od mládí. Stejnou nemocí byli postiženi i jeho bratři: Josef musel v jejím důsledku ukončit studia na univerzitě, na tuto nemoc chudých zemřel i Jan Jáchym. O životě Karla Blažeje toho víme hodně málo, o to více se dochovalo jeho hudby. Vyrostl v něm varhanní virtuóz, jehož věhlas daleko překročil hranice panství. Mohl své nadání rozvinout asi u nejlepšího učitele, kterého mohl dostat. Stejně jako jeho otec se i Karel Blažej Kopřiva vzdělal na pražském křížovnickém kůru, u varhaníka Josefa Ferdinanda Segerta. Karel Blažej se u něj naučil nejen mistrovsky ovládat královský nástroj, ale také kontrapunktu a skladbě.

 

Díla Karla Blažeje byla ve své době známa, větší byl však asi jeho věhlas interpretační. Bohumír Dlabač ho ve svém lexikonu, vydaném roku 1815, označuje za jednoho z nejlepších Segertových žáků. V jiné encyklopedii z roku 1837, která vyšla ve Stuttgartu, se píše o Kopřivovi jako o "proslulém hráči na varhany z Cítolib". Karel Blažej nebyl kantorem a nevíme ani, zda měl pevný úvazek v hraběcí kapele. Nebyl proto ve skladbě vázán tématicky jako jeho otec. Skládal tudíž jak díla liturgická, tak profánní. Obrovskou ztrátou je, že se dosud nepodařilo objevit (či identifikovat) žádnou z dvanácti symfonií, které složil. Z osmi varhanních koncertů se dochoval jeden jediný. Mimo to složil Karel Blažej nejméně sedm mešních útvarů, jedno rekviem a řadu duchovních vokálních skladeb. Z nich připomeňme například virtuózní pěvecký koncert pro čtyři hlasy Moteto in D Veni sponsa Christi (Přijď, nevěsto Kristova) či árii in Dis Quod pia voce cano (Co pěji zbožným hlasem), kterou mají milovníci cítolibské hudby spojenou se skvělou interpretací sólisty milánské La Scaly Giany Marea. Zejména árie je jakýmsi Kopřivovým filosofickým shrnutím jeho vztahu ke světu a hudbě. Karel Blažej zemřel v Cítolibech v květnu roku 1785 ve věku 29 let.

 
Opis varhanní fugy K.B.Kopřivy

 

Určitě dílu Karla Blažeje křivdíme, jmenujeme-li jen některé jeho skladby. Vyhnut se tomu nelze ani v případě jeho varhanního díla, zejména fugy d-moll příjmením DEBEFE, která je svým způsobem v české klasicistní varhanní literatuře ojedinělá, a pak jeho Requiem. Protože bylo uvedeno v Klatovech v květnu 1774, musel je Karel Blažej složit ve věku nanejvýš osmnácti let. Nemohu si zde odpustit srovnání s Beethovenem, který svou kantátu na smrt Josef II., stejně tak vyzrálé dílo, složil v devatenácti letech. Karel Blažej mohl Requiem napsat při příležitosti úmrtí Jana Adama Galliny, který zemřel počátkem roku 1773. Podle Zdeňka Šestáka dosáhla cítolibská skladatelská škola dílem Karla Blažeje kopřivy svého vrcholu. Nepochybně tomu tak je; jen se zdá, že jeho osobnost berou rozhlasoví dramaturgové a manažeři hudebních vydavatelství poněkud málo na vědomí. Na vině je i nedostatek nahrávek. A právě tento dluh vůči tak významné osobnosti českého hudebního klasicismu by měla kulturní část společnosti brzy splatit.

 

Varhany byly v cítolibech klíčovým hudebním nástrojem. Proto není divu, že se milovník kvalitních hudebních zážitků Arnošt Karel Pachta rozhodl do kostela pořídit nový nástroj. Stalo se tak roku 1754. Autora varhan nelze určit na základě písemných pramenů, nýbrž nepřímých důkazů. V roce 1756 stavěl v kostele sv. Havla v Pachtově městečku Neveklově nové varhany Josef Göbl. Téhož roku byl tento varhanář ze Starého Města pražského kmotrem jednomu dítěti narozenému v Cítolibech. Navíc víme, že se ještě toho léta na nových varhanách pracovalo. Skříň hlavního stroje byla ponechána z původních Krásného varhan, nástroj se rozšířil o pozitiv a několik hlasů v manuálu. Vznikly tak krásné varhany spíše koncertní než liturgické, s velkými zvukovými možnostmi. Byl to bezpochyby i tento nástroj, který cítolibské skladatele inspiroval k jejich výkonům! Kopřivovské varhany sloužili až do roku 1900, kdy byly nahrazeny novými, zhotovenými pražskou firmou Rejna & Černý. pak byly deponovány veš schwarzenberském muzeu na Novém Hradě v Jimlíně, kde za socialismu zanikly.

 

Jsou přátelé cítolibské muziky, kteří mají nejraději dalšího představitele zdejší školy, Jakuba Lokaje. Ten představuje opět jiný pól tvorby. Zatímco u Václava Kopřivy se shledáváme takřka s italskou zpěvností, kombinovanou s jistým druhem lidové zemitosti, a u jeho syna Karla Blažeje s hlubokou filosofující reflexí osudu a vztahu k věčnosti, Lokaj je nespoutaný vulkán. Jistě byl hudebně vzdělaný, ale nedržel se vždy konvencí. Jeho díla jsou neotřelá, jedinečná, plná dynamiky.

 

Lokaj je jediným z cítolibských mistrů, u kterého Zdeněk Šesták nenalezl datum a místo úmrtí. Narodil se v roce 1752, jeho otci bylo tehdy už 58 let. Zdalipak kantor Václav Kopřiva tušil, když dítě držel při křtu, jaký skladatel z něj vyroste! Lokajové přišli do Cítolib až po třicetileté válce od Klatovska. Patřili k chudší vrstvě obyvatel vesnice - skladatelův otec nebyl sedlák, nýbrž chalupník, a vypomáhal si jako kolář. I Jakubův starší bratr Václav byl hudebníkem, členem zámecké kapely. Staral se také o provoz vodárny. Jakub Lokaj byl zřejmě cílevědomý muž. Programově spojil svou kariéru se službou Pachtům. Na zámku byl postupně stolníkem, kuchyňským písařem a hofmistrem. Tato hodnost byla spojena s funkcí ředitele hudby. Stal se snad jednadvacetiletý Jakub Lokaj Gallinovým nástupcem? V roce 1777 si Lokaj vzal Josefu Novotnou, která pocházela z Mnichovic. Jaká prapodivná shoda; i první ředitel zámecké hudby Janoušek pocházel z této obce u Říčan. Do roku 1784 se manželům Lokajovým v Cítolibech narodilo šest dětí. Z Lokajova díla se na cítolibské hudební nosiče dostaly jen dvě skladby: Moteto pastorale in D "Gloria in excelsis Deo" (Sláva Bohu na výsostech) a árie in Dis "Haec aurora gratiosa" (Ta laskavá hvězda).

 

Zvláště prvně jmenovaným dílem si Lokaj v dějinách české hudby vytvořil pomník. Je to nádherná kantáta, při jejímž poslechu jde doslova mráz po zádech. Znovu a znovu se vracející ústřední motiv doslova bere dech a vzpírá se slovnímu popisu. Snad se v něm koncentruje všechen dojem z Braunových plastik, Reinerových obrazů, monumentálního trojičního sloupu a vlastně celé té cítolibské nádhery, kolem které skladatel den co den chodil. A opět můžeme litovat, že z Lokajova díla nebylo vydáno více. Jeho dosud neznámé opusy mohli slyšet návštěvníci pražského vánočního koncertu v roce 1999. Bylo to další moteto in D, tématicky věnované sv. Trojici. Tento motiv zhudebňovali cítolibští muzikanti s oblibou, vždyť měli před očima hned dvě jeho sochařská ztvárnění. Nejen svým obsazením - sbor, dechové nástroje a varhany - je pozoruhodná Lokajova Česká mše. Senzaci způsobila závěrečná skladba, koncert C-dur pro fagot a orchestr. Technicky mimořádně náročná, místy až mozartovsky znějící skladba má všechny předpoklady stát se trvalou součástí fagotové literatury.

 

Nevíme, kam osud zavál Jakuba Lokaje poté, co pachtovská cítolibská kapela koncem 18. století skončila. V Cítolibech zcela jistě nezemřel. Čekali bychom, že přešel do Prahy do orchestru již zmíněného bratra svého dosavadního chlebodárce, generála Jana Josefa Pachty. Ani v pražských matrikách však Zdeněk Šesták jeho úmrtní zápis neobjevil. Lokaj ale také mohl odejít z Čech. Objevení místa, kde zemřel, bude jednou spíše věcí náhody.

 

Pokud bychom chtěli cítolibské skladatele posuzovat jen podle společenského ocenění, dostal by se na nejvyšší příčku Jan Nepomuk Vent (1745-1801). Narodil se v rodině venkovského muzikanta v Divicích. Do počátku 70. let sloužil na cítolibském zámku. V Pachtově kapele hrál na hoboj a zřejmě i na housle. Po čase mu bylo venkovské prostředí těsné. Jeho odchod mohly motivovat jak hmotné důvody, tak touha prosadit se ve Vídni, tehdejším centru evropského hudebního dění. V 70. letech ho už nalézáme jako hráče tamní schwarzenberské knížecí kapely. Roku 1782 se stal hobojistou císařské komorní hudby a o šest let později členem císařského dvorního orchestru. hrál i v divadelní kapele. Všechna tato místa byla honorována, takže si divický muzikant přišel na devět set zlatých ročně, nepočítaje v to další příležitostné příjmy. Vent proslul ve vídeňském prostředí nejen jako hobojista, nýbrž i virtuóz ve hře na anglický roh. Jeho schopnosti vyzdvihla v dopise nakladatelům manželova díla vdova po Mozartovi Konstance.

 

Vent se ale dokázal prosadit i jako komponista. Opisy jeho skladeb, a to jak symfonií, tak děl pro komorní soubory, se vyskytují kromě Vídně v hudebních sbírkách v Drážďanech, Řezně a dokonce i v Petrohradu. Ventovy skladby se ale hrály také v Čechách, jak dokazují dochované partitury v domácích klášterních a šlechtických archivech. Za Ventova působení byla Vídeň centrem evropského hudebního dění. Vždyť zde tvořili takoví velikáni jako Haydn, Mozart a Beethoven, které na svých cestách císařskými sály a šlechtickými paláci Vent nemohl minout. Styky s Mozartem a jeho paní jsou doložené. A je nepochybné, že skladbám hudebníka, vyrůstajícího v chudých poměrech pod středověkou divickou věží, naslouchali ve Vídni i panovníci. Kruh se tak uzavřel: lidové vrstvy, tak poučené znalce v kosmopolitní Vídni. Hudební mluva i tématika Ventových skladeb byla jiná než Kopřivů, což však jeho umění nijak neumenšuje. Vent je cítolibský právě tak jako Kopřivové. I pro něj byly konzervatoří místní kostel a zámek, do jejichž zdí je otištěna ozvěna dávné, čarokrásné hudby.

 

Tam, kde končí slova, hudba teprve začíná. I o té cítolibské je těžké psát, naslouchejme jí.

 

Roedl B., Cítoliby. Nakladatelství Digon Louny, Louny 2003. ISBN 80-903348-0-6