Menu
Městys Cítoliby
MěstysCítoliby

Historie

Historicky první dochovaná zmínka o Cítolibech pochází ze dne 22. dubna 1325. Cítoliby jsou v ní označovány za vesnici patřící králi. Obec však zajisté vznikla již dříve, pravděpodobně někdy koncem 13. století, a možná ještě dříve - nedlouho po Lounech, založených v 60. letech 13. století Přemyslem Otakarem II.. Cítoliby vznikly pravděpodobně z vůle královské komory, to vysvětluje i fakt, že část jejích původních obyvatel tvořili Němci. Skupina lounských měšťanů nejspíš se svolením zemských úředníků založila na sousední královské půdě menší sídliště s vlastní samosprávou.

historie1

Cítoliby tedy vznikly podle jednotného plánu na základě smluvních dohod, tuto domněnku nám potvrzuje i jejich půdorysné uspořádání. Obec zpočátku tvořila jen rozsáhlá čtvercová náves o rozměrech 180 x 175 metrů, obklopená přibližně 25 usedlostmi. V dobách středověku byla ves nejspíše také ohrazena lehkým dřevěným opevněním. Základní urbanistické východisko v obci přetrvalo dodnes, současný prostorový horizont návsi tedy vznikl před více jak sedmi sty lety.

Název obce je českého původu. Původně se vyslovoval jako osobní jméno "Cietol´ub´". Toto jméno se skládá ze dvou částí - cěta, což ve staročeštině znamenalo malý penízek, a l´úbiti, tedy milovat či mít rád. "Cítolib" tedy znamenalo přezdívku pro někoho, kdo měl rád peníze nebo blyštivé drobnosti, pravděpodobně některého z jejích dávných lokátorů (člověka, který řídil parcelaci zástavby a vyměřování pozemků. Lokátoři po založení vesnice obvykle patřili mezi její nejbohatší obyvatele, často se stávali jejími rychtáři). V nejstarším dochovaném záznamu o Cítolibech se název obce objevuje ve tvaru Czethleub. V druhé polovině 14. století se užívají výrazy ve tvaru Czietolib, Czetlib apod., německý ekvivalent názvu se od 17. století ustálil na podobě Zittolieb. Název Cítolib se po dlouhou dobu používal v mužském rodu a jednotném čísle, plurál se začal používat teprve na počátku 17. století.

V roce 1379 se v dochovaných záznamech poprvé objevuje zmínka o zdejším kostele. Ze dne 25. dubna 1383 pak pochází zpráva, podle které byl patronem kostela Těma z Koldic. To, že šlechtic mohl rozhodovat o obsazení zdejší fary, ukazuje, že mu patřila i část vsi, případně ji mohl mít i s podacím právem ke kostelu v zástavě. Cítoliby však Koldicům nepatřily celé, část zdejšího majetku stále drželi lounští měšťané. Přesto se u tohoto rodu na chvíli zastavme, z hlediska politického vlivu se totiž jednalo o jeden z nejvýznamnějších rodů, který je spojen s dějinami obce. Páni z Koldic pocházeli z Míšeňska. Těma z Koldic byl od roku 1318 ve službách krále Jana Lucemburského, doprovázel ho na mnoha výpravách a za své služby obdržel funkci hejtmana v saské Pirně a hrad Krupku se stříbrnými doly. Od roku 1333 pak byl Těma rádcem a osobním komorníkem markraběte a pozdějšího císaře Karla IV.. Těmův stejnojmenný syn dosáhl ještě vlivnějšího a významnějšího postavení, když se stal Karlovým celoživotním rádcem a důvěrníkem. Císař mu svěřoval důležité diplomatické úkoly, jmenoval ho císařským fojtem v Horní Lužici, hejtmanem ve Vratislavi a mistrem císařské komory, tedy jakýmsi ministrem financí. Těma mladší zemřel roku 1383.

I přes malé množství dochovaných zpráv můžeme říci, že Koldicové byli významným rodem nejen na poli vysoké politiky, významně se zapsali i do dějin Cítolib. Za Koldiců, nejspíše za Těmi mladšího, byl kolem poloviny 14. století postaven zdejší kostel. Zasvěcen byl svatému Havlovi a stával až do počátku 18. století v zahradě jižně od zámku (o názvu a poloze tohoto kostela se však dnes vedou spory). Přítomnost duchovního správce v obci měla pro zdejší obyvatele skutečně velký význam - sňatky, křty a pohřby se mohly odehrávat přímo zde, kostel navíc vesnici zvýšil prestiž. Těmův syn Albrecht zdědil úřady po otci, stal se navíc ještě dvorským sudím a hejtmanem ve Svídnici. Byl známý jako zanícený nepřítel Husitů a přívrženec krále Zikmunda. Je velká škoda, že se nám z této doby nedochovalo více zpráv - poslední zmínky o Koldicích končí v době husitských válek. Nemůžeme tak s určitostí říci, dokdy si zde rod Koldiců uchovával vliv, ani s jistotou nevíme, jaký vztah vlastně Koldicové ke vsi měli.

Období husitských válek bylo pro lid velice těžké, protihusitsky orientované Cítoliby musely být v této době ve velice komplikované situaci, protože dva kilometry vzdálené město Louny bylo po většinu husitského období přívržencem Kališníků. Přesto se město nikdy nepokusilo Cítoliby získat. Albrechtův postoj k Husitům byl sice negativní, někteří Cítolibané se však stejně přidali na stranu radikálních Husitů, kteří se na jaře roku 1420 shromáždili na vrchu Táborec u Smolnice a vyrazili odtud na pomoc křižáky obležené Praze. K roku 1457 je jako majitel Cítolib uváděn Kliment z Brloha. Záznamy o tom, jak Kliment ves získal, se nám však nedochovaly. Důležité je, že touto změnou majitele Cítoliby ztratily statut komorního zboží. Dochované materiály jsou skoupé také na informace o zdejší tvrzi. Dodnes tak nevíme, kdy k její stavbě došlo, ani kdo tvrz nechal postavit.

V roce 1462 v Cítolibech sídlil Bavorov z Třebívlic. Také nyní, po husitských válkách, vlastnili ve vsi lounští měšťané určitý majetek. Ve druhé polovině 15. století mělo z Cítolib zisk i samotné město Louny. Mezi léty 1464 a 1469 tu Lounští začali vybírat clo. V roce 1519 byl pánem Cítolib Prokop Kuneš z Lukovec. Po jeho smrti v roce 1534 majetek přešel na jeho syna Mikuláše, přezdívaného Kohoutek. Ten se nechvalně proslavil aférou, při níž byl obviněn ze zákeřného zabití jistého měšťana Jana Hrušky. To navíc nebyl jediný Mikulášův problém se soudy - byl viněn také z nactiutrhání a jednou, při sporu s litoměřickou městskou radou ohledně dědictví po svém bratru Valentinovi, se nezdráhal počíhat si na jednoho z měšťanů, jistého Blažka Nožičku, a vrhnout se na něj s nožem! Díky náhodným kolemjdoucím však incident tragédií neskončil a Mikuláš z něj vyšel bez postihu, pouze mu byla králem Ferdinandem I. udělena písemná výstraha.

V červenci roku 1543 již dokumenty hovoří o kontroverzním majiteli vsi jako o zesnulém. Zůstala po něm vdova Anna, šest nezletilých synů a jedna dcera. Jejich poručníci nechali rodinný majetek zapsat do zemských desek. Z tohoto zápisu se dozvídáme podrobnosti o cítolibském zboží - tvořila ho celá ves, hospodářský dvůr, krčma a patronátní právo ke kostelu. Z dokumentu je patrné, že zdejší majetek lounských měšťanů již byl vykoupen a ves tedy vystupovala jako celek, zároveň se také dozvídáme, že zaniklo zdejší vybírání cla. Podivné je, že v materiálech chybí zmínka o tvrzi.

Vraťme se ale zpět k Mikulášovým potomkům. Ti postupně přikupovali celé nebo části blízkých vsí - Chlumčan, Vlčí, Brodce, Líšťan a Břínkova. Na cítolibské tvrzi byl pánem nejstarší z bratrů Jan, po jeho smrti v roce 1562 pak mezi sourozenci došlo k dalšímu dělení majetku. Podle zápisů v zemských deskách se mezi bratry dělila tvrz, pivovar, vrchnostenský dvůr, dva rybníky, dvě vinice, chmelnice, ovocný sad, šafránice, louky, tři háje zvané Dubovka, Rasoch a Velká Kostelka, dále hospoda, podací právo ke kostelu a dávky od jednotlivých vyjmenovaných poddaných. Jak je patrné, v posledních dvaceti letech ve vsi mnohé přibylo. Jan Kuneš z Lukovec se tu zasloužil o založení vrchnostenského pivovaru a pravděpodobně i rybníků. Tvrz a pivovar po něm získal nejstarší bratr Václav. Ten poté od ostatních sourozenců postupně odkoupil zbývající podíly a stal se ve vsi jedinou vrchností. Po sedmi letech pak prodal cítolibské panství včetně patronátního práva ke kostelu Adamu Hruškovi z Března. V dokumentech týkajících se prodeje je uváděna nově postavená krčma, sladovna a také "líčení a tenata okolo hájů".

Rod Hrušků z Března se zasloužil o rozvoj Cítolib na centrum rozsáhlého dominia. Adam začal skupovat majetek, čímž vytvořil základ cítolibského panství. Roku 1573 koupil Selmici, v níž měl tehdy k dispozici tvrz, pivovar a rozsáhlý dvůr. Dále k ní patřily vsi Zbrašín, Hořany, část Líšťan, dva mlýny s několik poddaných v dalších vsích. Když pak Adam v roce 1580 koupil ještě Brodec s tvrzí, Břínkov a Vlčí, vytvořil rozsáhlé panství se správním centrem v Cítolibech, které svou velikostí předčila pouze lobkovická panství Líčkov a Nový Hrad. S tím, jak rostla prestiž cítolibského pána, rostla i jeho potřeba mít nějaké reprezentativní sídlo. Adam Hruška tedy větší část staré tvrze Lukovců přeměnil na hospodářské budovy a postavil si renesanční zámek. Sídlo mělo dvě křídla ve tvaru písmene "L" a zahrnovalo polovinu dnešního severního traktu a celé stávající východní průčelí. Z této doby pocházejí také sklepy severního křídla. Dokument z roku 1620 na zámku uvádí osm obytných místností včetně velkého sálu, hostinského pokoje a sklepa. 

historie2

Po Adamově smrti v březnu roku 1581 majetek přešel na jeho syny Jana, Adama a Karla. Ti na Cítolibech až do své zletilosti hospodařili společně, později si panství rozdělili. V roce 1588 se objevuje zpráva, že Cítoliby vyhořely. Bližší zprávy o tom, jak velké škody tu požár napáchal, se však nedochovaly. V roce 1600 zemřel prostřední z bratrů Adam. Zbývající dva bratři se o rodinný majetek podělili - Jan si vzal Selmice, Brodec a Peruc, Karlovi zůstaly Cítoliby a Blšany. V roce 1602 v Cítolibech znovu hořelo. Požár tu tentokrát zničil několik statků. Roku 1605 nový cítolibský pán rozšířil svůj majetek o dvůr, mlýn a poddané v Chlumčanech. Protože v Cítolibech po dlouhou dobu nepůsobil žádný kněz, nechal Karel Hruška na Mikulášovském pozemku postavit farní budovu. Na této faře měl působit i kantor či rektor, který možná vyučoval i děti zdejších poddaných. V této době v Cítolibech předpokládáme kolem 25 usedlostí. Dne 17. listopadu 1609 Karel Hruška nečekaně zemřel.

Karlův majetek přešel na jeho syna Jana Adama. Tomu však zatím dělal poručníka Karlův bratr Jan Hruška, který tak dočasně disponoval velkým majetkem - Kromě Brodce, Smilovic, Selmic, Peruce a od roku 1606 i Toužetína měl nyní v rukách také Cítoliby, Blšany, Líšťany a Chlumčany. V roce 1610 však Jana Hrušku zastihla nešťastná a zbytečná smrt - po bujaré návštěvě svého přítele Štěpána ze Šternberka, který sídlil v Postoloprtech, vypadl Jan na cestě domů po souhře nešťastných náhod z vozu a zůstal na místě mrtev. Poručnictví nad celým majetkem pak převzal Janův syn Adam Jindřich.

Roku 1618 začala třicetiletá válka. Jan Adam, který cítolibské paství formálně vlastnil, v této době stále nebyl zletilý. O dění na panství proto nadále rozhodoval Adam Jindřich Hruška z Března, jehož rod stavovské povstání proti vládnoucím Habsburkům podpořil. Válka do zdejšího kraje dorazila na podzim roku 1620. Tehdy sem vtrhly kompanie Albrechta z Valdštejna, aby na královských městech vynutila slib poslušnosti císaři. Louny se zaplnily šlechtou a poddanými, kteří před přicházejícími vojáky prchali i se svým majetkem do Prahy. Poblíž Cítolib, na návrší u dnešní staré vodárenské věže, přitom došlo k masakru, při němž zahynulo na 70 osob, když se část uprchlíků pokusila vyplenit dobře hlídané Valdštejnovy zásobovací vozy. Krátce nato Louny kapitulovaly. Stalo se tak čtyři dny před osudnou bitvou na Bílé hoře.

Porážka stavovského povstání měla za následek řadu změn. V zemi začala rekatolizace, všichni nekatoličtí duchovní tak museli ze země emigrovat. Změny se dotkly také cítolibské farnosti, která byla v roce 1624 přidělena katolickému faráři Leitnerovi. Další zásadní změny se týkaly majetku - "neposlušné" šlechtě byl po Bílé hoře zabavován majetek. Adam Jindřich Hruška z Března byl za svou podporu povstání roku 1623 odsouzen ke ztrátě jedné třetiny majetku, konkrétně přišel o panství Selmice se Zbrašínem, Hořany a Líšťany. Zde se však soud dopustil omylu, protože mu vedle tohoto majetku zkonfiskoval také Cítoliby, které Adam Jindřich nevlastnil, ale pouze spravoval jakožto poručník. Cítolib se pak měl ujmout hrabě Adam z Herbesdorfu. Jestli se tak skutečně stalo, je dodnes nezodpovězenou otázkou. Pokud ano, zažívaly cítolibští obyvatelé zajisté těžké chvíle, protože Adam z Herbesdorfu prováděl na svých državách natolik drastická opatření, že roku 1626 vyvolala selskou rebelii. V každém případě roku 1630 české místodržitelství konfiskaci Cítolib konečně anulovalo.

Roku 1627 vydal král Ferdinand II. mandát, podle kterého byli všichni protestantští šlechtici povinni přestoupit na katolickou víru nebo emigrovat ze země. Protestant Adam Jindřich Hruška se rozhodl katolickou víru přijmout a zůstat. Brzy se mu podařilo získat značnou důvěru, protože v roce 1629 byl dosazen na funkci hejtmana Žateckého kraje. Hejtmané tehdy úřadovali na svých sídlech, Cítoliby se tak staly administrativním centrem celého regionu, do něhož patřila královská města Žatec, Louny, Most, Chomutov a Kadaň.

Nastal čas, kdy skutečný majitel cítolibského panství Jan Adam dosáhl plnoletosti a mohl se tak ujmout svého majetku. V roce 1628 však celé panství Cítoliby, ke kterému patřily také Blšany, několik statků v Chlumčanech a Smilovice, postoupil zpět svému (nyní již bývalému) poručníkovi Adamu Jindřichovi. Co ho k tomuto kroku vedlo nevíme, možná neunesl odpovědnost za poddané v bouřlivé době války, možná si zvykl, že vše vyřizuje jeho poručník, nebo byl prostě pod jeho silným vlivem. V každém případě v Cítolibech proběhl slib poddaných staronovému pánovi Adamu Jindřichovi. Ten pak vedl spor o platnosti předání majetku s dalším zájemcem o cítolibské panství - rytířem Adamem starším Hozlaurem. Uprostřed sporu, v roce 1630, sice Adam Jindřich Hruška zemřel, konfiskační komise však potvrdila nároky jeho dětí a cítolibské panství jim tak zůstalo.

Z dochovaných zpráv vyplývá, že cítolibský statek během války značně trpěl, především válečnými kontribucemi a průtahy vojsk, která kraj drancovala. Čechy včetně zdejšího kraje zažily v roce 1631 invazi Sasů a v letech 1634, 1639, 1643 a 1645-48 tudy protahoval švédská vojska. Obzvláště ničivé byly roky 1639-40, kdy Švédové při svém ústupu ničili kraj plánovitě, aby císařským vojskům znemožnili zásobování. Cítoliby přitom ležely na cestě mezi Rakovníkem a Louny, díky této poloze odnášely průtahy vojsk skutečně naplno.

Adam Jindřich po sobě nezanechal žádného potomka, měl však tři dcery. Právoplatnou hospodářkou na Cítolibech se stala nejstarší z nich Dorota Barbora, která byla ze sester jediná plnoletá. Panství spravovala i poté, co se vdala za plukovníka Jana Oldřicha Bissingera. Když zbývající sestry dosáhly plnoletosti, byl mezi ně celý majetek rozdělen. Stalo se tak v roce 1635. Cítoliby i po rozdělení zůstaly u Doroty Barbory. Panství bylo v této době ve skutečně velice špatné finanční situaci, která sestry donutila, aby roku 1637 prodaly Blšany a Smilovice. Dorota Barbora starosti se správou panství v těchto těžkých dobách nevydržela a počátkem 40. let zešílela. Poté co byla prohlášena za nesvéprávnou, rozhodl se její poručník, kterým byl její manžel, že zadlužené Cítoliby prodá. Dne 20. dubna 1651 tak ves získal plukovník Arnošt Schütz z Leopolsheimu a jeho manželka Markéta Blandina.

Třicetiletá válka skončila v roce 1648. Z berní ruly, vydané v roce 1654, se dozvídáme, v jakém stavu Cítoliby válku přežily. Ve vsi je uváděno 25 usedlostí, z toho 12 pustých. Bezprostředně po válce byla přitom situace ještě horší, tehdy zde bylo obydleno pouhých osm stavení! Berní rula dále uvádí, že se ve vsi chovalo 25 krav, 16 jalovic a 40 prasat. Čtyři z poddaných pěstovali chmel, z řemeslníků zde byl pouze krejčí. Kostel sv. Jakuba byl pustý, ve vsi chyběla také krčma. Život po válce se uklidnil a obyvatelé Cítolib začali zpustošenou obec pomalu obnovovat.

Vrchnost se nejprve snažila co nejdříve osadit pusté usedlosti. V srpnu roku 1652 manželé ze Schützu a Leopoldsheimu koupili sousední Brloh, který z války vyšel přeci jen lépe. V roce 1659 je v Cítolibech uváděna škola s bytem pro jednoho učitele. Dále byl opraven zdejší kostel sv. Jakuba, kvůli celkovému nedostatku duchovenstva se však vrchnosti nepodařilo získat pro obec vlastního faráře. Proto zdejší farnost administrovali lounští děkané a po roce 1660 augustiniáni z Ročova. V 50. letech byl také alespoň provizorně opraven zdejší zámek. Dne 9. září roku 1661 padl Arnošt Schütz v bitvě s Turky u Komárna. Spolu s ním zahynuli i jeho tři bratři, kteří sloužili u stejného pluku. Arnoštův majetek zdědil syn Arnošt Bohumír. Ten správou svého jmění pověřil matku Markétu Blandinu a sám se věnoval službě v císařském vojsku.

Ovdovělá Markéta Blandina se vdala za majitele sousedních Divic, císařského podmaršálka Jana se la Cron. Krátce po svatbě, koncem dubna roku 1664, Markéta přikoupila k dosavadnímu panství Brodec. Na přelomu 50. a 60. let byla za Cítolibami založena bažantnice. Chovali se zde bažanti, koroptve a jeřábci. Obnoven byl také starý rybníček a postavilo se obydlí pro bažantníka. Od poloviny 60. let začaly na zámku probíhat intenzivní práce. Do nové zámecké budovy se zahrnula obě renesanční křídla (východní a severní - to bylo ještě prodlouženo), přízemí starého zámku pak dostalo novou klenbu. Nově bylo přistaveno celé jižní křídlo. Zadní část severního křídla byla vyhrazena velké konírně.

Roku 1680 v Čechách vypuklo selské povstání. Na Lounsku se však sedláci nevzbouřili. Ve stejném roce zdejší kraj zasáhla morová epidemie, Cítoliby však měly štěstí a nákaza se jim vyhnula. I díky tomu se obec mohla nadále nerušeně rozvíjet a rozrůstat. Jako výraz díků nechala Markéta Blandina ještě v roce 1680 postavit před zámkem sloup Nejsvětější Trojice (když byl na počátku 18. století na jeho místě postaven nový, byl sloup Nejsvětější Trojice přesunut ke křižovatce chlumčanské a lounské silnice, od roku 1997 stojí na návsi). Ve druhé polovině 17. století se počet zdejších obyvatel odhaduje přibližně na 300.

Roku 1681 Markéta Blandina koupila panství Divice, jehož součástí byly celé nebo části vesnic Vinařice, Solopysky, Horní Ročov, Kozojedy, Třeboc, Konětopy a Markvarec, a spojila je s cítolibským panstvím. Cítoliby se pak staly sídlem celého panství. V 80. letech začala být u zdejšího zámku budována okrasná zahrada. Markéta Blandina zemřela v roce 1687. Hlavním dědicem jejího majetku se stal syn Arnošt Bohumír, část dědictví získala také dcera Marie. Arnošt Bohumír byl ve stejném roce, kdy získal Cítoliby, jmenován hrabětem. Vedle dalších funkcí ve státní správě byl také hejtmanem Žateckého kraje. Přibližně v roce 1690 byla dokončena přestavba cítolibského zámku. Roku 1698 ves postihla katastrofa - tehdy zde vypukl požár, při kterém shořela téměř celá vesnice.

Na počátku 18. století byla v Cítolibech zahájena výstavba nového kostela sv. Jakuba. Kdy byla stavba dokončena bohužel s určitostí nevíme, dokumenty uvádějí jako datum dokončení rok 1713, 1715 nebo 1717. Pravděpodobně někdy v této době byla ve vsi také postavena vodárenská věž. Roku 1713 krajem prošla další morová epidemie, Cítoliby však měly znovu štěstí a strašná nemoc je minula. Z vděčnosti byl ve vsi postaven další trojiční sloup. Arnošt Bohumír Schütz ve své závěti odkázal Cítoliby s Divicemi svému tříletému vnukovi Františku Arnoštovi. Krátce po jeho smrti v roce 1715 však nečekaně umírá také malý František Arnošt, Cítoliby se tak dostávají do rukou posledního mužského člena rodu Schützů, Arnošta Jaroslava. Když i ten roku 1720 zemřel aniž by měl potomka, mizí z dějin Cítolib jméno Schütz nadobro. Arnošt Jaroslav odkázal svůj majetek svému příteli z dob mládí, Karlu Danielovi Pachtovi, svobodnému pánu z Rájova.

Karel Daniel vykonával funkci hejtmana Litoměřického kraje. Rok poté, co získal Schützův majetek navíc císař udělil jeho rodu dědičný hraběcí titul. Asi nejvýznamnější čin, který Karel Daniel pro cítolibské panství vykonal, bylo, že roku 1729 obnovil a nadal majetkem cítolibskou faru. V následujícím roce jeho nadaci schválil arcibiskup. Karlovým dědicem se podle závěti stal jeho synovec Arnošt Karel Pachta. Ten v době smrti svého strýce, v roce 1729, ještě nebyl zletilý, cítolibské panství proto dočasně spravoval jeho otec Jan Jáchym Pachta. V roce 1731 byl v zámecké zahradě postaven nový skleník. V příštím roce musel Jan Jáchym nechat opravit část zámku, kterou poškodil požár. Datum, kdy oheň na zámku řádil, stejně jako rozsah škod, bohužel neznáme. Práce na zámku trvaly až do roku 1736. V roce 1739 vypukl v Cítolibech další požár, který zde tentokrát zničil pět usedlostí. Jan Jáchym Pachta zemřel v roce 1742 za dramatických okolností - během války o rakouské dědictví se jakožto čelní představitel státní správy stal rukojmím francouzské armády a nepřežil drsné podmínky jejího postupu z obležené Prahy. Ve stejném roce dosáhl jeho syn, právoplatný dědic cítolibského panství, plnoletosti, a mohl se tak svého majetku ujmout. Arnošt Karel hrabě Pachta kromě cítolibského a divického panství vlastnil ještě Tloskov a Hodětice na Benešovsku.

Roku 1748 byla na konci obce při cestě na Brloh postavena výklenková kaplička, zasvěcená sv. Apolonii. Měla nemocné manželce Arnošta Karla, hraběnce Josefíně Šporkové, dopomoci k uzdravení. Apolonie však hraběncce nepomohla a hrabě Pachta v roce 1750 poprvé ovdověl. Z tereziánského katastru se dozvídáme, že v roce 1751 bylo v Cítolibech stále dosti málo stavení. Dokument uvádí 22 poplatných gruntů, což je o tři méně než před třicetiletou válkou. Celkově bylo ve vsi samozřejmě více domů, listina nepočítá např. domky pro panské úředníky, chalupy bezzemků apod.. Hlavním zdrojem obživy pro místní obyvatele bylo pěstování a prodej obilí. V obci však v této době byli také kolář, švec, krčmář, cihlář, ovčák, kovář, řezník, pastýř a dva krejčí. Také zde žil židovský vinopalník, který byl zároveň kramářem a prodával plátno a šňůrky.

Za Arnošta Karla Pachty se ve vsi začal rozvíjet hudební život, který měl Cítoliby v budoucnu proslavit. Arnošt Karel byl milovníkem hudby a sám byl také kvalitním muzikantem. Proto zde založil zámeckou kapelu a roku 1754 koupil do zdejšího kostela nové varhany. Kapela byla složena ze zámeckého personálu a podle potřeby se doplňovala o vychovatele, kantory a duchovní. Pokud se někdo ucházel o vstup do služeb cítolibského pána, musel doložit, že hraje na nějaký hudební nástroj. Kantoři a ředitelé zámecké hudby přitom měli povinnost komponovat nové skladby. Nejtypičtějším skladatelem cítolibské školy byl Václav Kopřiva. Zdejší zámecká kapela se mohla pyšnit i věhlasnými jmény, jako byl např. varhaní virtuóz Karel Blažej Kopřiva nebo Jan Nepomuk Vent, který se po odchodu z Cítolib dostal až do vídeňské schwarzenberské knížecí kapely a nakonec až do císařského dvorního orchestru, doložené jsou i jeho styky se samotným Mozartem. Cítolibská kapela skončila koncem 18. století. Hudba, která tu vznikla, však přetrvává dodnes. O její kvalitě svědčí to, že se cítolibští mistři hráli na festivalu Pražské jaro, jejich nahrávkami se prezentuje Český rozhlas v rámci celoevropských koncertních dnů EBU a objevují se i v repertoáru České filharmonie.

Roku 1757 se zdejšího kraje dotkla tzv. sedmiletá válka. Dne 29. listopadu do Cítolib přijela skupina pruských vojáků, vyžádala si 40 dukátů, 165 zlatých a nechala se pohostit. Polní maršál Keith pak prý pro panství vystavil glejt, který Prusům zakazoval na panství drancovat a loupit. I tak ale cítolibští museli pruské armádě odvádět naturálie. Podruhé sem Prusové zavítali v roce 1759. Tehdy ve zdejší bažantnici postříleli množství ptáků, vydrancovali domek strážce bažantnice a pochytali devět chorvatských vojáků, kteří se před nimi ve vsi schovávali. Vojáci pak vpadli do Cítolib ještě dvakrát - v roce 1760 a 1762. Při své poslední "návštěvě" lidem sebrali koně a ještě si vynutili výpalné.

Od roku 1763 měly Cítoliby po více jak sto letech administrování ročovských augustiniánů opět vlastního faráře. V polovině 60. let proběhly na cítolibském zámku úpravy interiéru a zahrady. V této době byly na zámku kromě ložnic a obývacích pokojů majitelů také hostinské pokoje, zbrojnice, biliárový pokoj, archiv a ložnice služebnictva. Zdejší dvůr se skládal z hofmistra, štolby, sekretáře, komorníka a kaplana. V letech 1770 a 1771 zemi postihla katastrofální neúroda, která způsobila hladomor. Ten se nevyhnul ani Cítolibům, kde je v těchto letech vykazována více jak dvojnásobná úmrtnost oproti jiným létům. Po této zkušenosti se již zdejší lidé přestali zaměřovat na pěstování jediné plodiny a ve velkém se tu rozšířilo pěstování brambor.

Rok 1781 byl pro lid velice významným datem. Tehdy totiž Josef II. zrušil nevolnictví. V červenci roku 1797 Arnošt Karel Pachta cítolibské i divické panství prodal Jakubovi, svobodnému pánovi Wimmerovi a z Wimmersbergu. V této době již Cítoliby, které se v průběhu druhé poloviny 18. století rozrůstaly (především směrem na jih podél cesty na Louny), čítaly na 62 domů.

Jakub Wimmer nevlastnil Cítoliby příliš dlouho. Asi nejzajímavější událostí, která se tu za jeho správa stala, byla návštěva císařova syna a vojevůdce za napoleonských válek, arcivévody Karla. Dne 6. února 1803 cítolibské panství koupil Josef Schwarzenberg. Schwarzenbergové byli nakonec posledním rodem, který Cítoliby vlastnil. V první polovině 19. století se cítolibské panství skládalo celkem ze 17 vesnic, zámku, dvou farních a tří filiálních kostelů, pěti škol, pivovaru a devíti mlýnů. Lidé se zabývali především obilnářstvím, ovocnářstvím, chmelařstvím a pěstováním brambor, významným byl chov ovcí, rozšířený byl také chov dobytka, prasat, koz a včelařství, u Kozojed byla i obora se šedesáti daňky. Dohromady na panství žilo na 3800 osob. Samotné Cítoliby k roku 1823 čítaly 505 obyvatel (tento počet v příštích dvaceti letech výrazně stoupl, Sommerova topografie z roku 1846 tu uvádí již 605 obyvatel) a bylo tu 64 domů. Záznamy ve vsi uvádějí také několik rozsáhlých, "před nedávnem" postavených hospodářských budov. Usedlosti na návsi, zámek a pivovar byly zásobovány vodou z vodovodu, bažantnice se postupně měnila na ovocný sad.

V roce 1813 byli do cítolibského zámku, přeměněného na lazaret, přiváženi zmrzačení ruští vojáci z bitvy u Přestanova a Chlumce. Na zranění a následnou epidemii jich tu tehdy zemřelo údajně přes 300. Epidemie se však nevyhnula ani místnímu obyvatelstvu, na infekční onemocnění tu zemřelo sedmnáct lidí. V červenci roku 1832 v Cítolibech vypukla další epidemie, tentokrát asijské cholery, která si vyžádala 41 životů. Další rána na ves udeřila o tři roky později. U vdovy Marie Mockerové v domě č.p. 55 tehdy vypukl požár, který se rozšířil na všechna stavení od č.p. 47 do č.p. 56, tedy na jižní a východní stranu návsi. Ani to však nemělo být poslední neštěstí, které Cítoliby postihlo. Hned následujícího roku tu totiž znovu hořelo, a požár opět vznikl u vdovy Mockerové! Tentokrát se plameny od jejího stavení rozšířily až k domu č.p. 51.

Vraťme se ale od katastrof zpět k normálním událostem v životě obce. Roku 1828 byla v cítolibské škole pro zvýšení počtu žáků otevřena druhá třída. Roku 1839 byl ve vsi zřízen nový hřbitov. V letech 1841-1843 probíhala výstavba silnice z Loun do Rakovníka, vzápětí nato i z Cítolib do Chlumčan. V průběhu let se také průběžně opravoval kostel. Rok 1848 s sebou přinesl zrušení poddanství a roboty. Situace v Čechách byla bouřlivá, také v Cítolibech byly chystané změny očekávány s nadšením. Kníže Schwarzenberg dne 12. května vydal ve Vídni dva oběžníky, jimiž všechny své poddané, kteří neobhospodařovali půdu, zbavil roboty bez náhrady. Sedlákům pak vyměřil 5 zlatých a 20 krejcarů za jeden robotní den s potahem. Tato cena nebyla oproti jiným panstvím nijak vysoká, přesto pro sedláky znamenala nemalé finanční zatížení. Ti proto mohli celou částku splácet po dobu dvaceti let.

Poddaní tedy získali svobodu a půdu, která patřila k jejich statkům. Dále byla zrušena vrchnostenská správa a obce se staly samosprávnými jednotkami, podřízenými okresním úřadům. Pro Cítoliby sídlil okresní úřad v Lounech. Samospráva obce se skládala z rychtáře a konšelů. Roku 1852 se navíc obec zbavila dalšího břemene, když získala souhlas, aby se vyplatila z desátku.

Ve druhé polovině 19. století dostala cítolibská náves úpravnější ráz. V letech 1854-1855 tu byla postavena nová fara. Před farou byly zřízeny dvě okrouhlé okrasné zahrádky, další vznikla před pivovarem. Na zbytku návsi byly vysázeny okrasné keře. Během let 1862-1872 se Cítoliby značně rozrostly, především směrem na sever k Lounům. S růstem počtu domů samozřejmě rostl také počet obyvatel, v roce 1869 tak v obci žilo již 900 lidí. V souvislosti se stavbou pražsko-duchcovské železnice, která byla zahájena v roce 1871, se tu navíc začali usazovat noví příchozí. Zemědělský ráz obce se v této době postupně měnil - řada zdejších obyvatel byla zaměstnána na stavbě dráhy a ve čtyřech blízkých cihelnách.

Od druhé poloviny 19. století se v Cítolibech začal také značně rozvíjet spolkový a společenský život. Nejstarším zdejším spolkem byl Glücksverein. Jeho členové platili roční příspěvek, za který se nakupovaly losy státní loterie a případné výhry se pak rovnoměrně dělily mezi všechny členy. Roku 1869 byl v obci založen spolek Oul. Byla to forma družstva, které zajišťovalo prodej přebytků svých členů a zajišťovalo jim určité sociální výhody. V 70. letech se v obci rozmohlo amatérské divadelnictví, kterým pak Cítoliby doslova prosluly. Představení zdejších ochotníků se brzy stala žádaná i v okolních obcích. Roku 1880 se pak místní ochotníci rozhodli vystupovat jako oficiální spolek, a tak zde vznikl Zábavní spolek v Cítolibech. Vedle ochotníků byl v obci také malý orchestr a sbor. Zábavní spolek si tu zřídil i knihovnu s divadelními hrami. Roku 1873 v Cítolibech dále vznikl Živnostensko-řemeslnický spolek a v roce 1878 Spolek dobrovolných hasičů. Hasiči si za starou školou postavili dřevěné lešení, na kterém prováděli svá cvičení, hmotné podpory se jim dostalo od zdejšího statku - ten jim zapůjčil čtyřkolové stříkačky a poskytl kolnu na jejich uskladnění. Později si spolek pořídil i stříkačku vlastní. V roce 1889 se v obci konal sjezd hasičských sborů z celého okolí.

Další spolek, který v Cítolibech vznikl, byla v roce 1879 Hospodářská besídka. Roku 1887 byl založen cítolibský odbor Národní jednoty severočeské, který podporoval českou kulturu a školství. V lednu roku 1896 byl založen cítolibský Sokol. Vedle cvičení se věnoval také kulturní činnosti - pořádal výlety, divadelní představení a přednášky s nejrůznější osvětovou tématikou. V roce 1899 se v obci konal první slet Sokolské župy, která zahrnovala jednoty z celého Lounska. Roku 1898 byl v Cítolibech také založen první dělnický spolek s názvem Havlíček. Jeho hlavním úkolem byla podpora členů v nemoci nebo v době nezaviněné finanční tísně. Mimoto také pořádal divadelní představení a různé zábavné večírky. Obec tedy žila skutečně bohatým životem, byly zde hned tři organizace, pořádající kulturní akce. Na konci 19. století se místní Zábavní spolek rozdělil, jedna jeho část splynula se Sokolem, druhá se v roce 1901 transformovala do Pěvecko-zábavního spolku.

Roku 1866, během rakousko - pruské války, krajem prošlo pruské vojsko. Prusové sice rekvírovali koně a povozy, lidem však neubližovali. Při jednom ze svých tažení byli vojáci krátkodobě ubytováni i přímo v Cítolibech, podle záznamů spalo v každé usedlosti dvacet vojáků. Při zpátečním tažení Prusů se ve vsi rozšířila cholera, na kterou zemřelo asi patnáct místních obyvatel a jeden Prus.

V roce 1879 byly Cítoliby povýšeny na městys. Stalo se tak díky tomu, že se obec proměnila v (po Lounech) druhou největší aglomerací na okrese. Při sčítání v roce 1869 Cítoliby předstihly jak Líšťany, tak i Lenešice. V této době tu působilo 14 druhů řemesel, pivovar, tři hostince, pět výčepů lihovin, dvě trafiky, koloniál, záložna a obchody s ovocem, obilím a prasaty. V roce 1879 se ve zdejším pivovaru bohužel také přestalo vařit pivo. Na počátku 80. let se ve zdejším zemědělství začala projevovat průmyslová revoluce. V roce 1881 se zde objevil první parní pluh, postupně se začaly využívat také sečky a sekačky. Cítolibští zemědělci se v této době orientovali na pěstování cukrovky. V roce 1889 byl v obci v č.p. 89 zřízen poštovní úřad a o rok později sem byl zaveden i telegraf.

Mezi léty 1878 a 1882 byla odstraněna zeď okolo kostela a byla zbořena stará barokní kostnice. Na jaře roku 1886 byla zahájena výstavba nové školní budovy, výuka v ní začala v září příštího roku. V roce 1898 byl vybudován betonový kanál na odvádění vody z rybníka na návsi. V roce 1910 byl ještě rozšířen. V roce 1900 byly zdejší staré kostelní varhany nahrazeny novými, zhotovenými pražskou firmou Rejna a Černý. Roku 1903 bylo na rybníku v bažantnici zřízeno koupaliště, rybník byl kvůli tomu hrází rozdělen na dvě části. V následujícím roce byla zdejší škola rozšířena na pětitřídní. V roce 1905 získal bývalý hřbitov kolem kostela parkovou úpravu. Podle slov kronikáře byly Cítoliby v této době jednou z nejhezčích obcí v okrese. Že jsou jeho slova pravdivá dokazuje i to, že byla obec častým cílem odpoledních výletů lidí z celého okolí, především pak Lounských. V roce 1908 byla v Cítolibech zřízena četnická stanice. O dva roky později byla v obci založena Kampelička.

Přelom 19. a 20. století poznamenaly politické rozpory, které vyvstaly mezi cítolibskými obyvateli. Ti se zde podobně jako v celých Čechách rozdělili na dva tábory - konzervativní staročechy a nacionalisticky zaměřené mladočechy. Politické sváry obci samozřejmě nic pozitivního nepřinesly, jak je však patrné z předchozích řádek, slibný rozvoj Cítolib také nijak zásadně neovlivnily. Konec poměrně spokojeného a úspěšného období dějin obce však přinesl rok 1914. V neděli 26. července toho roku totiž do Cítolib dorazila mobilizační vyhláška. O dva dny později vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a začal tak strašný válečný konflikt, který změnil mnoho lidských osudů a vytvořil v dějinách významný mezník.

První světová válka byla pro lid velice těžkým obdobím. V průběhu celého konfliktu bylo na frontu povoláno celkem 216 cítolibských mužů, 15 z nich bojovalo v legiích. Doma pak jejich práce citelně chyběla a musely ji nahradit ženy a staří lidé. Těm později pomáhali zajatci. Do Cítolib přišli nejprve Srbové, po nich Rusové a nakonec rekonvalescenti z vlastních řad. Obrovskou zátěží byly pro obec povinné odvody produktů a naturálií - rekviziční komise tu zabíraly obilí, dobytek, mléko, máslo, sádlo, seno a slámu, pro potřeby armády se zabíraly také zvony (zničen byl např. zvon Jakub, který kostelu daroval hrabě Pachta roku 1736), měděné kotle, mosazné hmoždíře a hostinským dokonce i cínové trubky na pivo. Všude nastal nedostatek, byly zavedeny lístky na potraviny a další dříve běžně dostupné předměty, např. mýdlo, petrolej apod., a jejich příděly se s pokračujícími měsíci stále snižovaly. Lidé trpěli také nedostatkem uhlí. K tomu ke všemu z fronty přicházela oznámení o padlých... Zpátky domů se z boje nikdy nevrátilo 29 cítolibských mužů. Na jejich památku byl roku 1927 před zámkem postaven pomník.

Na konci října roku 1918 konečně přišel vytoužený mír. Současně s ním Cítoliby slavily také vznik samostatného Československa. Život v obci se po válce pomalu vracel do starých kolejí. V roce 1919 se přestěhovalo sídlo obecního úřadu do kanceláří na zámku. Ve stejném roce bylo v Cítolibech ustaveno Družstvo pro vystavění dělnického domu, aby mohla být realizována myšlenka výstavby budovy, která by byla shromaždištěm dělnictva. Dělnický dům byl dokončen v roce 1923, velká část prací přitom byla pořízena svépomocí. Mezitím byla v roce 1921 slavnostně otevřena nová sokolovna, která vznikla přestavbou bývalého hostince U Sochorů a staré stodoly. Podle výsledků sčítání lidu Cítoliby v roce 1921 čítaly 219 domů a žilo zde na 1325 obyvatel, naprostá většina z nich byla české národnosti. V letech 1922-1925 vznikla při levé straně chlumčanské silnice kolonie rodinných domků. V průběhu 20. let v Cítolibech obecně panoval poměrně čilý stavební ruch.

Krátce po válce se v obci také obnovil kulturní a společenský život. Opět byla uváděna divadelní představení, hned v roce 1919 tu byly také založeny tři nové spolky - okrašlovací, legionářský a Dělnická tělocvičná jednota. Za doby první republiky v Cítolibech působilo celkem 19 spolků. Vedle nich zde byla v provozu také veřejná knihovna a od roku 1925 tu Sokolové provozovali biograf. Ve stejném roce byl do Cítolib přiveden telefon. Život v obci se vracel k normálu ve všech směrech, týká se to bohužel i politických půtek, které tu vládly před válkou. Nesmiřitelní političtí odpůrci se tu vzájemně osočovali, napadali, podávali na sebe soudní žaloby, situace na zdejší politické scéně byla tak vyhrocená, že Zemský úřad v Praze dokonce roku 1933 rozpustil místní zastupitelstvo a vyhlásil mimořádné volby!

V roce 1923 došlo ke změně názvu obce - do dřívějšího krátkého "Citoliby" bylo přidáno dlouhé "í" a název tak dostal současnou podobu. V první polovině 20. let proběhla také elektrifikace obce. Kdy přesně se v Cítolibech rozsvítila první žárovka bohužel nevíme, záznamy alespoň mluví o tom, že zde bylo roku 1922 zřízeno elektrárenské družstvo. V letech 1924-1925 v obci proběhla pozemková reforma, při níž byly rozparcelovány pozemky schwarzenberského velkostatku. V jejím důsledku tu pak vznikly dva rozsáhlé zbytkové velkostatky.

V roce 1928 koupil zdejší zámek lounský okresní úřad. Ještě ve stejném roce bylo přízemí severního křídla využíváno jako byty, v následujícím roce byly prostory adaptovány pro poštovní úřad, v roce 1930 byla jedna místnost pronajata jako modlitebna a v roce 1933 se do zámku nastěhovala četnická stanice. Jižní křídlo objektu bylo použito jako kasárna pro cyklistickou rotu Pěšího pluku č. 9. Vojáci tu byli umístěni až do roku 1938. Po nich bylo na zámek umístěno padesát žákyní Odborné školy pro ženská povolání. Sčítání lidu v roce 1930 ukázalo, že v obci za posledních deset let přibylo 83 domů, jejich počet se tedy ustálil na čísle 302. Škola měla v této době tři třídy a navštěvovalo ji 148 žáků. Spojení obce zajišťovaly tři autobusové linky, které tudy projížděly dvakrát denně. Dne 3. června roku 1933 bylo slavnostně otevřeno nové fotbalové hřiště S.K.Cítoliby.

Druhá polovina 30. let byla ve znamení rostoucího napětí mezi Čechy a Němci a sílících obav z budoucnosti. Dne 13. září 1938 do Cítolib přišli první čeští uprchlíci, utíkající z převážně německých vesnic na Žatecku, kde byli terčem teroru německých obyvatel. Brzy je následovali kolony Čechů, kteří hledali útočiště dále ve vnitrozemí. Zdejší škola a sokolovna se pro ně staly provizorními ubytovnami. V těchto dnech byly v obci prováděny noční občanské hlídky, které střežily i trať. Když byla podepsána Mnichovská dohoda, staly se Cítoliby pohraniční obcí.

Po vyhlášení protektorátu v obci ustal téměř veškerý společenský život. Činný mohl zůstat jen fotbalový klub a hasiči. Za války lidé znovu trpěli nedostatkem. Opět byly zavedeny lístky na potraviny a řadu výrobků, pro potřeby armády byly odváděny naturálie a různé předměty, např. v roce 1942 byl zabaven a zničen kostelní zvon, pocházející z roku 1492. K tomu všude panoval strach z nacistického teroru. Naprostá většina cítolibských občanů měla k okupantům negativní postoj, i tady se však našlo několik takových, kteří se stali členy české kolaborantské organizace Vlajka. V roce 1944 byla uzavřena odborná škola pro ženská povolání, na zámku ji nahradilo lounské gymnázium. To tu však zůstalo jen několik měsíců a muselo se stěhovat jinam. V listopadu roku 1944 do Cítolib přišli první Němci evakuovaní z frontových území. V únoru 1945 pak dorazila druhá vlna německých běženců, kterou tvořilo asi sto osob. Ubytováni byli na zámku, v Dělnickém domě i v soukromých domech.

Na konci dubna 1945 v Cítolibech přenocovala jednotka Vlasovců, která pak pokračovala směrem do Kozojed. V této době se v obci začali objevovat první uprchlíci z koncentračních táborů. Na sklonku války se v Cítolibech ustanovily dva ilegální národní výbory (opět z důvodu politické roztříštěnosti), ty se pak 5. května sloučily a pět jejich členů odešlo na zámek, kde jim tajemník předal klíče od obecního úřadu a četníci složili přísahu věrnosti.

Konec války se však v Cítolibech neobešel bez dramatických událostí - dne 7. května na zdejší návsi nacisté dostihli skupinu mladíků, která v Lounech Němcům ukradla auto a vydala se s ním na pomoc Praze, a zahájili na ně palbu. Jeden z chlapců byl na místě zastřelen, ostatní stačili uprchnout do polí za zámkem. Němečtí vojáci poté shromáždili na dvoře zámku právě přítomné členy národního výboru a náhodné chodce, začali je vyslýchat a hrozili jim zastřelením. Situaci urovnal až vedoucí německých uprchlíků ubytovaných na zámku. Příští den ještě došlo u chlumčanského cukrovaru ke střetnutí mezi ustupujícími Němci a Rudou armádou, při níž byla německá jednotka rozprášena. Obyvatelé okolních vesnic poté začali sovětské vojáky hostit, současně vypuklo rabování v německém armádním skladišti v cukrovaru. Dne 9. května roku 1945 do Cítolib dorazila Rudá armáda. Válka tak pro obec konečně skončila. Celkem během ní padlo na frontě nebo bylo nacisty popraveno šest zdejších mužů, několik dalších se vrátilo z koncentračních táborů s podlomeným zdravím.

Po válce se život v obci pomalu uklidnil a Cítoliby mohly vstoupit do další etapy své bohaté historie. Tu už však necháme na posouzení generacím, které přijdou po nás.

Roedl B., Cítoliby. Nakladatelství Digon Louny, Louny 2003. ISBN 80-903348-0-6 

Městys

Svátek

Svátek má Josef

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2
2
3
1
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15
1
16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Nepřehlédněte

TÁBOR

předchozí ročníky:

Pravidelné akce

klub69

SKCkočárkoik

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Najdete nás také zde

facebook

insta

Rozpočet městyse

rozpocet

Monitor - kompletní přehled veřejných financí

Zveřejnění

profil zadavatele veřejných zakázek


Usnesení Zastupitelstvaa rady Obce

Městys Cítoliby